Lyžařský Výchovně Vzdělávací Kurz

15. únor 2008 | 21.38 |

Snehove vlockyAno, především ta dvě prostřední slova jsme měli na talíři téměř každý den. Žádný alkohol, žádné cigarety, každý, u koho budou podobné neřesti a metly lidstva nalezeny, je odsouzen k okamžitému návratu zpět do vlasti. Za příliš hlučné chování budou zkracovány večerky - takže si dejte bacha, abyste nechodili spát už v osm hodin!! A pod takovým nátlakem jsme tam prosím žili :D Naštěstí já jsem tvor bezproblémový, tudíž se mě týkal je bod o zkracování večerky.

Ale kdepak, nemám snahu ukázat naše vedoucí ve světle otrokářů, celých pět dní proběhlo, dá se říci, ve vzájemné symbióze... (zatraceně, ten gympl už se na mně začíná parádně projevovat :))

Abych vás trochu seznámila s centrem našeho dění. Ubytováni jsme byli v městečku Klaffer am Hochficht v "mládežnické ubytovně" (ano, přesně tak byl náš domek nazván v podrobných informacích o lyžaském kurzu). Ona mládežnická ubytovna však spíš připomínala menší farmu - pár kroků od ní byl výběh s kamerunskými kozami a údajně se někde v okolí nacházeli i koně, králíci a lama (ti ovšem zůstali mému zraku až do konce pobytu utajeni), veškeré suroviny na vaření si majitelé prý pěstovali sami (začínám dokonce vážně přemýšlet o tom, zda rybí filé, které jsem identifikovala v poslední večeři, nebylo z oné lamy...) a veškeré zbytky našeho stravování se opětně stávaly krmivem pro imaginární zvířenu. Tak tomu tedy říkám potravní řetězec.

Interiér ubytovny byl rozsáhlý, ale útulný. K dispozici jsme měli šest pětilůžkových pokojů, což ale vzhledem k jejich velikosti nemělo na vzájemné soužití žádný zásadní vliv. Jediná okolnost, jež se na první pohled jevila jako problém, byl fakt jménem manželská postel. Dva lidé spali v celkem prostorném pokoji právě na ní, zbylí tři členové byli "uklizení" v malém kamrlíku v patře o třech samostatných lůžkách. Co se týče našeho pokoje, manželské dvojlůžko zbylo na mě a spolužačku Monču. Otázka těchto postelí pak byla řešena po celý pobyt - mezi několika zákazy bylo totiž nařízení týkající se právě jich. Údajně totiž postele unesly právě dva lidi, a proto na nich bylo zakázáno sedět, ležet, či vykonávat jiné činnosti ve větším počtu. Logicky však muselo být naším pedagogům jasné, že pokud toto zakáží, okamžitě vypuknou sázky a pokusy o výdrž nebohého nábytku. Přesné číslo, k němuž se naši sousedé z vedlejšího pokoje dobrali, mi není známo, odhaduji však, že určitě přesáhlo desítku a postel dokonce zachovala původní tvar.

VlockyLyžovat jsme se vydali hned po příjezdu. Láskyplně jsem tedy pohladila své nové a ještě nepoužité Heady a se slovy "tak mi tedy pěkně služte, lyžičky" jsem nasedla do sedačkové lanovky, vstříc první jízdě po téměř roce.

Trochu nervózní z toho, zda poprvé kopec spíše nezplužím a nebudu potupně převelena do slabšího lyžařského družstva, trochu natěšená na to, jak nové lyže, které mi byly chváleny ze všech stran, pojedou a trochu otrávená z tohoto zimního sportu, který mě vždy dokáže bavit jen chvíli. Nemohla jsem se dočkat prvního večera.

Večerku jsme ten den protáhly z 22:00 na 1:30 ráno (což byl v porovnání s ostatními dny stále ještě relativně dobrý čas), jak jinak než v pěti na zapovězeném dvojlůžku :)

Druhého dne jsem se už jakž-takž rozjezdila a začala se snažit o úhledné obloučky. Ty se mi (ano, já se prostě musím pochválit, vždyť kdo jiný by to za mě udělal..) jízdu od jízdy dařily víc a více. Situaci nám sice trochu ztěžovalo byť nádherné, slunné a teplé počasí - sníh na sluncem prozářených svazích se odpoledne stával mokrou roztékající se břečkou, která tvořila záludné návaly sněhu; na neosvětlených svazích se naopak tvořily ledové "plotny", nebo také "pekáče", jak jsem je nazývala já :))

Krásně počasí nám vydrželo až do středy. Má praktičnost se zde opět projevila - ačkoliv jsem s sebou pochopitelně vzala svůj milovaný Lumixek, během krásných dní ležel na stolku v ubytovně. S sebou, téměř vybitý, jsem ho vzala až ve čtvrtek, kdy se už dva metry přede mnou začal veškerý terén ztrácet v neprůhledné bílé mlze. Využila jsem ho tedy jen na pár fotek, zanedlouho se stejně vybil. Naštěstí.

Při předposlední jízdě předposledního dne, jsem si již na svahu připadala trochu jako doma a posílena faktem, že jsem za celý týden téměř ani jednou nespadla, jsem si začala žádat trochu adrenalinu. Ne, že bych šla do nějakých extrémů, ale těch pár skokánků, které jsem si dala, soupeření s kamarádkou, díky nemuž jsme daleko za sebou zanechaly celou skupinu včetně učitelky, a jakýsi Germán, jehož jsem minula řádově v centimetrech, mi docela stačilo. Rozhodla jsem se tedy, že pokořím naší skupinu snowboardistů a jejich věčné řeči o tom, že nám, lyžařům, to nějak nejede. Byla to snad nějaká předtucha, když na mě Bára, spolužačka, se kterou jsme závodily, zavolala: "Eli, pojedem normálne...teďka nezávodim!"? To už jsem ale byla docela daleko před ní a jen jsem přes rameno prohodila: "Ale jo, to je třeba..!" V tu chvíli se mi nějakým pro mě dosud nepochopitelným způsobem špatně zařízla lyže a já ztratila rovnováhu, kterou jsem, ač jsem opravdu hodně chtěla, už nazpátek nezískala. Několikrát jsem byla vyhozena do vzduchu, načež jsem zamířila mezi malé smrčky podél sjezdovky. O pár centimetrů jsem minula obrovský železný kvádr obalený reflexním oranžovým molitanem, načež se přede mnou objevila ne příliš hluboká stružka. Naposledy jsem zadoufala, že se mi jí snad podaří přeskočit, nabýt zpět ztracené rovnováhy a poklidně se vrátit na sjezdovku, jako by se nic zvláštního nestalo. Jenže to už jsem ladně opsala úhledný oblouček vzduchem a obličejem se zabořila přímo do kopice sněhu nad stružkou. Tři metry ode mě stál obrovský smrk. Snih

Chvíli jsem se ležela, načež jsem zapřemýšlela, jestli jsem vlastně ještě vůbec naživu. Po ohledání své tělesné schránky a zjištění, že mi nic nechybí ani nepřebývá jsem dostala obrovský záchvat smíchu, ještě znásobený tím, že kolem mě projel hlavní vedoucí na snowboardu, zírající na mě s vytřeštěným výrazem v očích a na mysli s patrně stejnou otázkou, jako jsem si pokládala já před chvílí. Hned po něm vedle mě zastavila Monča, taktéž na snowboardu, sledujíc mě jako zeleného Marťana, který právě vystoupil z UFO. "Ty vado, jsi celá?? Já jsem jen viděla, jak jsi letěla vzduchem, a pak jsem myslela, že je po tobě!!" Poté se ve mně probudil strach o lyže, které byly, neporušené a v pořádku, zapíchnuté ve strouze a spadl mi obrovský balvan ze srdce, že Lumixek je v bezpečí autobusu. Po šťastném návratu do chaty jsem ke své radosti zjistila, že můj elegantní let vzduchem téměř nikdo neviděl, což bylo všem, kteří o něm slyšeli z vyprávění, velice líto.

Nezmínit se o návštěvě aquaparku, jakožto o nejsvětlejším bodu celého LVVK, by bylo obrovským hříchem. Ačkoliv se však celkem nic zvláštního (mimo vzájemé topení se) nedělo, zřejmě své vyprávění ukončím. A mimo to, díky pravidlelným půlnočním klučičím návštěvám se nám podařilo večerku protáhnou až na půl třetí hodinu ranní :) A povím vám, lyžovat s necelým pěti hodinami spánku, to je teprve mňamka! :)

A už dost...tenhle článek vůbec není vyčerpávající, že? :) Tak tedy čekejte na fotky, ty vám dokonale dotvoří celkovou atmosféru LVVK :) Já se prozatím loučím.

PS: Obrázky jsou poze ilustrační (www.deviantart.com), rozhodně nejde o moje fotky :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Lyžařský Výchovně Vzdělávací Kurz leviathan 28. 01. 2008 - 20:37
RE: Lyžařský Výchovně Vzdělávací Kurz tlapka 30. 01. 2008 - 17:08
RE: Lyžařský Výchovně Vzdělávací Kurz passion-anger®blbne.cz 02. 02. 2008 - 22:10
RE(2x): Lyžařský Výchovně Vzdělávací Kurz tlapka 06. 02. 2008 - 15:06
RE(3x): Lyžařský Výchovně Vzdělávací Kurz passion-anger®blbne.cz 08. 02. 2008 - 17:24
RE: Lyžařský Výchovně Vzdělávací Kurz tátova holka 11. 02. 2008 - 19:01
RE: Lyžařský Výchovně Vzdělávací Kurz tlapka®pise.cz 15. 02. 2008 - 15:29