Zase o rok starší :)

13. květen 2008 | 23.12 |

...a tentokrát s tou nejkrásnější a nejpovedenější oslavou!

Před pár měsíci jsem šla jako obvykle zkontrolovat stránky skupiny Team, zdali už mají naplánovány termíny turné PAVOL HABERA a TEAM BEST OF TOUR 2008 pro Českou republiku. Ani ve snu by mě nenapadlo, že termín koncertu připadne na 9. května, tedy na den mých narozenin. :)

...

Ačkoliv koncert měl začít v 19:00, ke Sportovní hale jsme s Mončou přicházely několik minut po půl šesté - a přece jsme byly překvapeny dlouhatánskou frontou fanoušků, kteří čekali na vpuštění dovnitř. Když jsme se rozhlédly kolem sebe, zjistily jsme, že našich vrstevníků je zde velmi poskrovnu. Ostatně jak by ne, přece jen toto turné slavilo dvacáté výročí kapely. Dveře se otevřely přesně v 18:00, za nimi jsme všichni absolvovali prohlídku tašek, zdali neneseme něco nevhodného :) a poté se celé davy řítily do haly. Můj sen číslo jedna byl splněn - lidé se rozdělovali na dvě skupiny, kdy jedna odešla "gaučovat" na tribuny a druhá se po hale rozmělnila tak dokonale, že na mě a Moniku vyšlo nádherné místo přímo u zábradlí v první řadě, pár metrů od pódia. Hodina čekání k mému překvapení uběhla celkom rýchlo a na pódium vyběhli čtyři týpci, z nichž se skládala předkapela No Gravity. Hráli něco přes půl hodiny; později jsem se dočetla, že styl, který hrají se jmenuje alternativní rock neboli NU metal. Pokud mám mluvit za sebe, nijak zvlášť se mě tato hudba nedotkla, asi jsem za ten rok, který jsem zasvětila Teamu, trochu změkla.

Jako další vystoupil Peter Cmorik, vítěz slovenské SuperStar. K němu řeknu jen jedno - ať už hrál a zpíval cokoliv, z hudebního hlediska měl tedy skutečně boží hlas, to se jen tak nevidí. Nicméně po další půlhodině jsem již z řad za sebou zaslechla něco jako: "No, dobrý, ale už bys mohl jít..."

A pak to začalo. V celé hale se setmělo a pouze z pódia začaly probleskovat barevné laserové paprsky. Vždy, když na malý okamžik chabě osvítily pódium, všimla jsem si siluet, které se začaly odkudsi vynořovat. Nevím, zda už byl zbytek kapely nastoupený, já začala skutečně reagovat ve chvíli, kdy zleva vyšla malá postavička basáka - Ivana Válka. Pravděpodobně jsem zapištěla, podobně jako ostatní lidé kolem mě. Poslední kapka přišla v okamžiku, kdy se uprostřed pódia zjevila černá silueta, silueta Pavla Habery. Nevím, jak to vysvětlit, vědci tak prý popisují skutečný a opravdový pocit štěstí, zkrátka mi v tu chvíli vytryskly z očí slzy. Poprvé v životě jsem zažila pocit, kdy jsem se cítila naprosto šťastná, odproštěná ode všech problémů, měla jsem strašnou chuť se smát a skutečně jsem chytala záchvaty, ale přitom mi z očí tekly slzy. Byl to krásný, nádherný a neopakovatelný pocit!

Začali svou nejnovější písničkou Ako málo, poté následoval rychlý sled dalších známějších i méně známých písniček prokládaných Palovým mluvením.

Uvedu jen ty, které ve mně zanechaly nějaký výraznější zážitek...jednou z nich byla písnička Mám na teba chuť, už z toho důvodu, že "punkerka" Monča, která šla na koncert se mnou se na ní těšila celou dobu...vlastně proto, že to byla jediná teamácká písnička, u které znala alespoň základní text xD. Další byli Nároční, u kterých Teamáci rozeskákali celou halu (to nám, tedy mně a Monče vydrželo až do konce, ovšem jen pokud na to byla vhodná písnička), poté Malá nočná búrka, kdy jsme byli vyzváni k vytasení mobilů a se svítícími displeji jsme mávali sem a tam...když to udělala celá několikastovková hala, byl to skutečně nádherný efekt, a konečně Slovník cudzích snov, tedy moje nejoblíbenější.

Nepamatuji si, kolik času uběhlo a kolik písniček zaznělo, bohužel konec přišel a sním uklonění, poděkování a odchod z pódia. V ten okamžik se celá hala rozkřičela a ten strašný kravál vydržel zhruba pět minut, než se Team vrátil zpět :) Zahráli poslední tři písničky a odešli, tentokrát už doopravdy.

Větší část sálu se vyprázdnila, ovšem stále docela dost lidí zůstalo stát na svých místech, jako kdyby se ještě mělo něco stát. I my jsme byly mezi nimi. Až když nás jeden ze securiťáků vyzval k opuštění haly, odešly jsme na chodbu, kde jsem si na památku koupila teamácké tričko, vypila jednu Coca-colu, protože jsme usoudily, že pivko nám nejspíš neprodají a na vyzvání dalšího securiťáka jsme musely opustit i chodbu. Vyšly jsme tedy před Sportovku a já se rozhodla ji obejít a zavdat tak případně příčinu náhodnému setkání s "kluky" z Teamu :) Až do poslední chvíle jsem si myslela, že by toho štěstí bylo nejdnou až moc, nicméně, když jsme obešly budovu na úplně opačnou stranu, všimly jsme si několika dalších skupinek lidí, kteří tam seděli na lavičkách a na "cosi" čekali. Přisedly jsme si tedy k nim a během společného čekání jsem se seznámila s malým klučinou (odhaduji mu 6-7 let), který taktéž zrovna slavit narozeniny. Popřála jsem mu, když tu náhle ze šaten vyšli kluci z No Gravity. "Hej, Moni, No Graviditi!" pousmála jsem se Haberově narážce na název předkapely. Bohužel (nebo spíš bohudík?) jsem to asi řekla příliš nahlas a bubeník s ještě jedním člověkem z kapely si nás povšimli a se slovy "Čaute, baby", odcházeli. Monča chytla záchvat smíchu, já jí následovala a nevěnovaly jsme tomu žádnou zvláštní pozornost. Až doté doby, kdy si Monča všimla, že se bubeník vrací zpět naším směrem. "Myslíš si, že jde k nám?" zeptala se. "Prosimtě, co by tady dělal" odvětila jsem já a víceméně mu nevěnovala pozornost. Ovšem k mému překvapení si Mario (tak se nám později představil) vzápetí přisedl na naši lavičku a zeptal se, kde se dá v Budějovicích dobře posedět. Monča s ním začala komunikovat (já jsem si jejich rozhovoru nevšímala) a právě ve chvíli, kdy mu dávala své telefonní číslo jsem zahlédla, jak se otevírá šatna, ze které vychází Pavol Habera následován Ivanem Válkem (a pravděpodobně dalšími lidmi ze skupiny). Okolo Pala, který se choval velmi mile, i když na něm myslím bylo trochu znát, že by se raději věnoval něčemu jinému než autogramiádě, se sesypal hlouček lidí, kteří ho žádali o podpisy a fotografie. Monča si svou záležitost pravděpodobně vyřídila, protože mě začala poněkud surově postrkovat do hloučku zfanatizovaného davu. Ani nevím jak, ocitla jsem se pár desítek centimetrů od něj a požádala ho o fotku. Vlastně ani nic zásadního neřekl, jen mě chytil kolem ramen a tu radost mi udělal. Nemá smysl vám popisovat následující pocity...zaprvé je to hodně složité, zadruhé si to ti, co mě znají domyslí sami. :)

Co dodat...s Monikou jsme skončily v jedné hospodě, kde nám hodinu a půl dělal společnost bicista Mario, asi tři stoly napravo od stolu Pavla Habery a Teamu. Několik dní poté, (mimochodem, stále ještě chvílemi chodím s přiblblým úsměvem na rtech a nepřítomným pohledem), shrnuji tento den jako zásadní den v mém životě - koncert se vydařil, mám krásnou fotografii s úžasným člověkem, co víc si momentálně přát...a mezi řečí, s Mariem jsem v kontaktu doteď :)

Chtěla bych jen upozornit určité lidi, realisty, kterým nebyl dán dar pochopení pro mou radost - mlčte prosím a vzdejte se svých kousavých komentářů. Vím stejně dobře jako vy, že je to všechno jedna velká iluze, ale tím spíš mi ji nechce a neničte ji. Děkuji vám :)

A s vámi ostatními se opět na nějakou dobu loučím :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Zase o rok starší :) tlapka®pise.cz 14. 05. 2008 - 16:10
RE: Zase o rok starší :) tátova holka 14. 05. 2008 - 17:00
RE: Zase o rok starší :) ovečkin 14. 05. 2008 - 20:15
RE: Zase o rok starší :) listicka 15. 05. 2008 - 18:53